Sledování běhu času je v pracovněprávních vztazích důležité, protože uplynutí časového úseku může způsobit vznik, změnu nebo zánik práv a povinností.
Občanský zákoník rozlišuje časové úseky na doby a lhůty a stanoví pro ně tato pravidla:
- Počátek lhůty nebo doby určené podle dnů nastává dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek. Jde tedy o den, který přijde po dni, v němž předmětná skutečnost nastala.
- Konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se číslem nebo pojmenováním shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Popsané pravidlo se však týká pouze lhůt. Doba tedy vždy skončí svým posledním dnem bez ohledu na to, zda tento den připadne na sobotu, neděli nebo svátek.
Pracovněprávní doby jsou počítány odlišně od těch občanskoprávních:
- Doba počíná prvním dnem a končí uplynutím posledního dne stanovené nebo sjednané doby; to platí také v případě, kdy je uplynutím doby podmíněn vznik nebo zánik práva. Takový způsob počítání času má směřovat k tomu, že doba určená kupříkladu podle měsíců neskončí v den, který se číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se počíná, nýbrž v den, který tomuto dni předchází (měsíční doba počínající 1. ledna trvá do 31. ledna a počíná-li 6. ledna, trvá do 5. února).
- Výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Jde tedy o speciální pravidlo, na jehož základě se při počítání běhu výpovědní doby uplatní zcela zvláštní režim.
Lhůty, ve kterých je nutné stihnout uplatnit určité právo, se rozlišují na lhůty promlčecí a prekluzivní neboli propadné. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že pokud není právo vykonáno v prekluzivní lhůtě, pak zanikne. Soud musí k zániku práva přihlédnout i bez návrhu. V pracovněprávních vztazích jsou propadnými lhůtami lhůty ty, které vypočítává § 330 zákoníku práce.
V důsledku neuplatnění práva do konce promlčecí lhůty nedochází k zániku, nýbrž k významnému oslabení práva. Po uplynutí promlčecí lhůty už totiž dlužníka, který promlčení namítl, není možné přinutit ke splnění jeho dluhu. Pokud ovšem dlužník po uplynutí promlčecí lhůty plnil, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil, protože promlčený dluh nezanikl. K promlčení soud přihlédne jen tehdy, pokud dlužník promlčení namítne. Práva uplatnit námitku promlčení se není možné vzdát.
Promlčecí lhůta trvá tři roky. Strany si ovšem mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí dobu počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.
Problematickým je ustanovení § 652 občanského zákoníku, které od 1.1.2014 určuje, že pokud běh promlčecí lhůty pokračuje po odpadnutí některé z překážek uvedených v § 646 až § 651 občanského zákoníku, neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet. S ohledem na pravidlo vyjádřené v ustanovení § 654 občanského zákoníku musí být toto pravidlo obdobně aplikováno i na prekluzivní lhůty. Mezi překážky, které způsobují zastavení běhu promlčecí lhůty a po jejichž odpadnutí běh promlčecí doby pokračuje, patří i uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá.
Při uplatnění této úpravy v pracovněprávních vztazích působí velmi rozporuplně zejména nutnost uplatňovat pravidlo obsažené v § 652 občanského zákoníku i pro prekluzivní lhůty. Zákoník práce totiž upravuje i poměrně krátké prekluzivní lhůty, u nichž obnovení běhu v délce šesti měsíců působí značně rušivě. Jde např. o patnáctidenní lhůtu pro uplatnění práva na náhradu škody, kterou zaměstnanec utrpěl na odložených věcech, a jednak o dvouměsíční lhůtu pro uplatnění návrhu na určení neplatnosti právního jednání, které směřuje k rozvázání pracovního poměru, a také pro uplatnění návrhu na určení, zda byly splněny podmínky pro sjednání nebo opakování pracovního poměru na dobu určitou.
Podle našeho názoru by pravidla obnovení běhu lhůty měla být ve vztahu k pracovněprávním prekluzivním lhůtám upravena. Máme za to, že by do zákoníku práce (ideálně zřejmě do jeho ustanovení § 330) mělo být doplněno jednoduché pravidlo, které by určilo, že v případě obnovení běhu prekluzivní lhůty po odpadnutí překážky, pro kterou lhůta neběží, neskončí lhůta dříve než za dobu odpovídající její původní délce, anebo třeba za dobu odpovídající polovině její původní délky.
V současné době je v legislativním procesu novela zákoníku práce, která navrhuje změnit tak, že při stavění běhu pracovněprávních lhůt již nemá docházet k prodloužení její délky na šest měsíců, ale po odpadnutí překážky bude dobíhat pouze zbývající část lhůty.
