Prosím o vysvětlení § 152 písm. c) zákoníku práce. Jde mně o tento příklad. Moje pracovní doba činí 40 hodin týdně a je rozvržena do 5 dnů v týdnu. Vzhledem k tomu, že je někdy hodně práce, zaměstnavatel potřebuje, abych šel do práce i v sobotu. Často odpracuji celou další směnu, tj. 8 hodin. Dojíždím autobusem. Mám nárok na cestovné a na stravné? Slyšel jsem na to různé názory. Podle jednoho se na tento můj případ § 152c ZP nevztahuje, podle jiného ano a podle dalšího nelze poskytnout stravné, protože by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Jsem zaměstnán v akciové společnosti.
Hned v úvodu bude vhodné Vás upozornit, že se v tomto případě nejedná o další směnu, ale o práci přesčas. Směna je v § 78 odst. 1 písm. c) zák. práce definována jako část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat.
Nyní k Vašemu dotazu. Podle mého názoru máte nárok na jízdní výdaje, a pokud pracovní cesta trvá více než 5 hodin, podle § 163 zák. práce máte nárok i na stravné. Tento právní názor potvrdilo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.
V § 152 zákoníku práce je uvedeno: „Cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při
a) pracovní cestě (§ 42),
b) cestě mimo pravidelné pracoviště,
c) cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,
d) přeložení (§ 43),
e) přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
f) výkonu práce v zahraničí.“
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 152 písm. c) zák. práce je nutné vykládat ve spojení s ustanovením druhého odstavce § 156 zák. práce, bude vhodné citovat i tento paragraf.
V § 156 je uvedeno:
(1) Zaměstnavatel uvedený v této hlavě je povinen za podmínek stanovených v této hlavě poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů za ubytování,
d) zvýšených stravovacích výdajů (dále jen ‚stravné'),
e) nutných vedlejších výdajů.
(2) Pro účely poskytování cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje i cesta uvedená v § 152 písm. b) a c).
(3) Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytovat i další náhrady výdajů, za cestovní náhrady se však považují pouze ty, které byly poskytnuty v souladu s § 152.“
Z výše uvedených ustanovení zákoníku práce vyplývá jednoznačný závěr, že ve Vašem případě máte nárok na cestovní výdaje (jízdné a stravné).
Tvrzení, že poskytnutí stravného by bylo v rozporu s dobrými mravy, je nutné zásadně odmítnout. Pojem „dobré mravy“ je používán jako významné výkladové pravidlo, zejména v případech, kdy postup účastníků není právními předpisy přesně upraven a například zaměstnavatel by to mohl zneužít v neprospěch zaměstnance. Toto výkladové pravidlo lze použít při výkladu práva, ale nikoliv k změně právního předpisu. Nelze je proto v tomto případě použít. Jestliže bude pracovní cesta při výkonu práce v sobotu trvat nejméně pět hodin, vznikne Vám podle § 163 zák. práce nárok i na stravné. Naopak zde lze konstatovat, že neposkytnutí cestovních náhrad by v tomto případě bylo v rozporu s „dobrými mravy“.
Podle mého názoru tato nová právní úprava má logiku. Jak je všeobecně známo, účelem cestovních náhrad je uhradit zaměstnanci vyšší než obvyklé výdaje, které mu vzniknou v souvislosti s mimořádným výkonem práce. Nikdo nepochybuje o tom, že náklady spojené s cestou do zaměstnání si hradí zaměstnanec sám. Jedná se o cestu do zaměstnání v rámci stanovené týdenní pracovní doby bez práce přesčas. V tomto případě se však jedná o práci přesčas, a proto je logické, že náklady spojené s touto prací hradí zaměstnavatel.
Stejným způsobem je nutné postupovat i v případě, kdy zaměstnanec v rámci pracovní pohotovosti po skončení směny odjede do svého bydliště a následně je povolán zpět na své pracoviště.
