Sexuální obtěžování z pohledu českého práva

  • Zveřejněno: 08.10.2016
  • Autor: JUDr. Marie Stodolová, právnička RP OS KOVO pro Prahu a Středočeský kraj

V českém právním řádu je úprava ochrany lidských práv a svobod zakotvena v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, a to zejména v článcích 7, 10 a 13. Článek 7 uvádí jen obecné pravidlo, že ,,nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena“ a omezena může být ,,jen v případech stanovených zákonem“. V článku 10, který upravuje podrobněji ochranu osobnosti, je stanoveno právo každého (tedy všech fyzických osob), aby „byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“.

Pracovněprávní předpisy se u nás zabývají ochranou lidské důstojnosti a soukromí zaměstnanců dosud jen velice okrajově, a stejně tak i ochranou zaměstnavatelů a jejich vedoucích zaměstnanců, a to jen v souvislosti s požadavky a někdy i pod tlakem směrnic EU na rovné zacházení a zákaz diskriminace.

Jde o problémy, které česká společnost ve své podstatě po více než čtyřiceti totalitních letech vnímá jen povrchně a neochotně.

Na úvod bych upozornila na hlavu IV – Rovné zacházení a zákaz diskriminace § 16 zák. práce, a to zejm. odst. 2, z něhož se podává, že v pracovněprávních vztazích je zakázaná jakákoliv diskriminace. Pojmy, jako např. přímá diskriminace, nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci a případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje antidiskriminační zákon č. 198/2009 Sb.

Uchazeč o zaměstnání či zaměstnanec mají právo, dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, podat podnět orgánu kontroly – úřadu práce – k provedení kontroly dodržování pracovněprávních předpisů dle § 126 a násl. zákona o zaměstnanosti. Provádí-li úřad práce kontrolu na základě podnětu, informuje písemně o způsobu a výsledcích kontroly toho, kdo podnět podal, je-li znám. Jedná-li se o podnět ke kontrole z důvodu diskriminace, má v podnětu označená diskriminovaná fyzická osoba právo vyjádřit se k obsahu podnětu a ke skutečnostem zjištěným úřadem práce (§ 137 zákona o zaměstnanosti). Porušení zákazu diskriminace úřad práce kvalifikuje jako přestupek (v případě fyzických osob) či správní delikt (v případě právnických osob), za což lze vyměřit pokutu do 1 milionu Kč (§ 139 a násl. zákona o zaměstnanosti).

Oběti diskriminace v pracovněprávních vztazích se mohou k ochraně obrátit i na orgány činné v trestním řízení, mají-li důvodně za to, že jejich případ má trestní aspekt. Na rozdíl od trestního práva Francie nebo Velké Británie neexistuje v českém trestním zákoně speciální skutková podstata kriminalizující porušení zákazu diskriminace. V českém trestním zákoně však existuje hned několik skutkových podstat, jejichž aplikace připadá v úvahu, jsou to například § 174 – křivé obvinění, § 178 – neoprávněné nakládání s osobními údaji, § 202 – výtržnictví, § 204 – kuplířství, § 205 – ohrožování mravnosti, § 206 – pomluva, § 221 až 224 – ublížení na zdraví, § 226 – ohrožování pohlavní nemocí, § 231 – omezování osobní svobody, § 235 – vydírání, § 237 – útisk, § 241 – znásilnění, § 243 – pohlavní zneužívání osoby mladší než 18 let a příp. i další.

Zřejmě nejpřiléhavěji je definován útisk (§ 237 tr. zák.): „Kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opomenul nebo strpěl, bude potrestán odnětím svobody až na 6 měsíců.“

Podle současné zákonné úpravy oběti diskriminace na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace (tedy nikoli všech uznávaných diskriminačních důvodů) požívají ve věcech pracovních výhody obráceného důkazního břemene, a to jen v řízení před soudem (§ 133a o. s. ř.), o důkazním břemenu. V případech diskriminace z důvodu příslušnosti k pohlaví je přitom obsažen závazek členských států přijmout do svých právních systémů opatření nezbytná v řízení před soudem nebo jiným kompetentním orgánem tak, aby bylo důkazní břemeno přeneseno z osoby žalující na osobu žalovanou, která, má-li ve sporu uspět, musí prokázat, že zásadu rovného zacházení neporušila.

 

 

 

 

 

  • Zdroj: oskovo.cz, Kovák