Zřejmě nejstarší aktivní kovák v Čechách (ale možná i v Evropě a kdo ví, jestli ne na světě) je pan Oldřich Krejčí, člen ZO OS KOVO Šroubárna Kyjov.
V květnu tohoto roku mu bude 102 let. Pan Krejčí je celý život aktivním člověkem, stál i na začátku budování Šroubárny téměř před 66 lety. Čilost a přehled si zachovává stále. Sleduje televizi, čte knihy, vyráží na výlety a píše na počítači. Bez problémů nám povyprávěl příběh svého života, který by vydal za dlouhý román. Ale i silně zkrácený popis vypovídá o pestrém osudu, ve kterém nechybí ani dramatické zvraty, ani tragédie. Posuďte sami:
Válečná dramata
Narodil se v roce 1914 ve Svatobořicích - Mistříně u Kyjova. Odborářem se stal v 17 letech, v továrně ve Svatobořicích. První záznam v členské knížce Svazu kovodělníků je z 1. června 1931! V roce 2016 tedy završí 85 let aktivního členství v odborech. Později odešel do Zbrojovky v Brně, kde pracoval do roku 1936, než nastoupil vojenskou službu. Ve Zbrojovce tehdy byly dvě odborové organizace – kovopracovníci a kovodělníci. On však již zůstal u kovodělníků. Z vojny se vrátil 26. února 1939, právě když nadcházela válka, a v Brně zažil vznik protektorátu.
„15. března 1939 jsem jel tramvají do centra Brna a dojel na Koliště, když průvodčí povídá: Alles aussteigen! Vystupte, dále nejedeme! Asi to myslel ironicky. Na Kolišti už stály davy lidí, kordon četníků a všichni čekali, co se bude dít. Četníci nikoho nepouštěli do centra města. Najednou jsme viděli a slyšeli místní Němce. Bylo jich mnoho, pochodovali po Brně až do večera, skandovali německá hesla. Ráno už rozhlas mluvil německy – byli jsme v Říši,“ líčí dějinný zvrat ze svého pohledu obyčejného člověka tehdejší doby.
I v době války pracoval ve Zbrojovce Brno. Měl styk i s některými lidmi z odboje. V závěru války jako spojka brněnské odbojové organizace vezl zprávu do Zlína, kde byla také silná odbojová organizace, s pokynem k zahájení ozbrojeného odporu. Ve Zlíně však mezitím došlo k masovému zatýkání, a kdoví, jak by to s ním dopadlo, kdyby se nepřiblížila fronta.
Od 6. do 19. dubna 1945 probíhaly v okolí Kyjova dělostřelecké souboje sovětských kanonýrů ve směru od Hodonína a německých od Kyjova. Celá rodina se schovávala ve Svatobořicích ve sklepě. Otec v poledne vyšel na chvíli ven právě v okamžiku, kdy Němci opět spustili palbu. Byl smrtelně zraněn střepinou granátu.
Ve Šroubárně v dobrém i zlém
Zůstal sám s matkou. Sestra byla učitelka na severní Moravě, bratra mobilizovali a poslali pronásledovat banderovce na východním Slovensku. Měli hospodářství, musel se rozhodnout, jestli zůstane, nebo půjde do zpět Zbrojovky.
Matka však nakonec dala pole a dobytek do JZD a šla do důchodu. Vrátil se tedy do Zbrojovky, později odešel do Prahy, kde nakonec zakotvil ve Waltrovce, mimo jiné ve výrobě leteckých motorů.
V té době se oženil. I když se paní Věra narodila v sousedním Kyjově, zajímavostí je, že ji poznal až v Praze. Jednoho dne narazil na inzerát – organizovaný nábor na výstavbu nového hutního závodu v Kyjově. Manželé se rozhodli vrátit zpět do rodného kraje. „Nastoupil jsem 4. 10. 1950 ve Šroubárně – výstavba hutního závodu na zelené louce. To byl tehdy termín pro nově zakládané fabriky,“ vysvětluje pan Krejčí. Šroubárně i místním odborům zůstal po zbytek života věrný. Postupně se vypracoval až na vedoucího investic. V šedesátých letech protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy a později, na rozdíl od mnoha jiných, odmítl podepsat, že byl pomýlený. Odvolali jej z funkce, dostavila se i perzekuce rodiny. Sedm let pak ještě pracoval ve stejném podniku, než odešel do důchodu. Nebylo mu umožněno, aby pracoval déle, přestože měl chuť i energii. Přivydělával si tedy brigádami, ale vždy zůstal odborářem.
Závěrem jsme pana Oldřicha Krejčího poprosili, aby se s námi podělil o své životní zkušenosti odboráře.
Proč jste vlastně vstoupil do odborů?
Můj otec byl nadaný a učitelé doporučovali, aby ho dali studovat na gymnázium v Kyjově. Ale jeho rodiče z finančních důvodů nemohli. On však byl natolik chtivý vzdělání, že si umínil, že se vyrovná maturantům gymnázia, vzdělával se, kupoval knihy, pronikl do různých oborů, byl pro osvětu, zakládal mimo jiné sociální demokracii ve Svatobořicích. Takže jsem to měl takříkajíc v genech, ty sociální myšlenky.
A jak se díváte na dnešní odbory?
Za socialismu měly odbory sídlo v obrovském paláci v Praze, byly sjednocené, měly velikou sílu. Po převratu, rozdělení republiky, se i odbory rozdělily na jednotlivé svazy. Pokud ale budou sledovat i nadále především sociální politiku, tak to bude dobré a pořád budou mít co říci.
Co byste vzkázal současným odborářům, co by měli dělat?
Aktivněji vystupovat proti takovým kritikům, jak je například pan Kalousek, kteří pouze kritizují, ale nic lepšího sami nenavrhují. Hodně jsem vyznával Masaryka a četl o něm. Masaryk říkal: Politik musí být vzdělaný. Jestliže něco kritizuje, měl by podat i konkrétní návrh na zlepšení, a ne jen kritizovat. A poznal jsem, že někteří lidé studují pouze proto, aby získali titul. Máme i špičkové lékaře, vědce, ale neznají dějiny českého národa… Podobné jevy Masaryk kritizoval.
